Důkaz věšteckých schopností? Paralelních vesmírů? Kolektivního vědomí lidstva? Nebo jen porucha v mozku vlivem stresu v dětství? Vědci se desítky let snaží odhalit tajemství déja vu. Jaké jsou nejmodernější poznatky o fenoménu, který postihuje většinu z nás?
Je to okamžik, který přichází naprosto nečekaně. Najednou se člověk zastaví a jeho mysl ovládne intenzivní pocit, že to, co právě vidí či slyší, už jednou prožil. Neví kdy, neví jak, ale mysl mu jasně říká, že to všechno už tady jednou bylo.
Intenzivní a znepokojující
Přihodilo se mi to už možná dvacetkrát v různých podobách. Seznámím se s cizím člověkem, mluvíme spolu a najednou mě ovládne až mystický a vlastně trochu nepříjemný pocit, že jsem to už jednou zažil. Že jsem v té místnosti už seděl nebo s tím člověkem mluvil, případně jsem tu samou situaci prožil někdy jindy a jinak – její podstata mi každopádně přijde povědomá. Někdy mám dokonce pocit, že se mi to už někdy zdálo: odkudsi z podvědomí mi vytane na mysli, že se právě naplnil nějaký můj dávný sen, o němž jsem ale dosud vůbec nevěděl, že by se mi kdy zdál. Každý takový prožitek je nejen velmi intenzivní, ale i dost znepokojující. Ti, kdo se s fenoménem déja vu na vlastní kůži nikdy nesetkali, to mohou těžko pochopit. Nejčastěji si to vysvětlují tak, že člověk prostě zažije něco podobného něčemu, co už kdysi prožil, a že pocit podobnosti je ono tajemné déja vu. Jenže tak to není. Ten neodbytný pocit není jen nějaká podobnost, je to něco víc. Stejně jako onen intenzivní pocit, že „se mi to už zdálo“, který díky jeho síle mnozí vykládají jako důkaz schopnosti předpovídat budoucnost, kterou člověk ve snech mívá.
Výtrysk nevědomí?
Díky pocitu nevysvětlitelnosti bylo déja vu vždy velmi přitažlivé pro různé parapsychology. Ostatně i autor onoho termínu Émile Boirac s parapsychologií koketoval. A z podobného šuplíku jsou také úvahy psychiatra Carla Gustava Junga, který se domníval, že déja vu je produktem „kolektivního nevědomí“. Sám prý tento pocit zažil při své první cestě do Afriky: při pohledu z okna jedoucího vlaku nabyl přesvědčení, že už na tomto místě někdy byl. Prostě to jsou jakési dřívější zkušenosti či pocity někoho jiného nebo spíše mnoha jiných lidí, ať už žijících, či dávno mrtvých, které byly do kolektivního nevědomí uloženy, a my si je náhodou na daném místě ukradli do našeho vědomí.
Jungův někdejší učitel Sigmund Freud ovšem nesouhlasil. Byl naopak přesvědčený, že déja vu prožíváme proto, že si z našich snů nebo potlačených vzpomínek vybavujeme podobné děje či představy. Psycholog Arthur Funkhouser se zase pokusil rozdělit déja vu („již viděno“) do tří kategorií: déja vécu („už jsem zažil či prožil“), déja senti („už jsem se tak cítil“), déja visite („už jsem navštívil“). Ačkoli je často déja vu spojováno s něčím výjimečným a nečekaným, jde vlastně o velmi obvyklý jev, který podle výzkumů zažívá až osmdesát procent lidí. Takže z lékařského hlediska jde o něco víceméně normálního, naopak je neobvyklé, když někdo něco takového nikdy nezažije.
Neudělat si ostudu
Mohlo by se zdát, že masivní výskyt déja vu je až záležitostí moderní doby. První popisy sice pocházejí už ze středověku (vlastní zážitek pod označením „falešné vzpomínky“ popisuje svatý Augustin), nicméně starší písemné záznamy jsou velmi vzácné. Vědci ale předpokládají, že až do moderních dob se lidé spíše báli o těchto zážitcích mluvit, než že by je hojně neprožívali – nejspíš proto, aby nebyli označeni za blázny. Takže to, co Carl Gustav Jung považoval za ojedinělý zážitek výtrysku kolektivního nevědomí, je naopak zkušenost, kterou i už tehdy mohla prožívat většina lidí. Těžko tedy můžeme hovořit o nějakém nárůstu v posledních dekádách. Moderní doba zkrátka jen přinesla úbytek ostychu i široký výzkum fenoménu déja vu. Dnes už díky tomu víme, že podobné stavy trvají mezi deseti až třiceti sekundami, postihují stejně muže i ženy, častěji se vyskytují u vzdělanějších a zcestovalejších lidí, kteří mají bohaté sny. Déja vu podle některých výzkumů zažívá až pětadevadesát procent univerzitních studentů, vědci rovněž předpokládají, že nejčastěji jej prožívají lidé mezi patnácti a pětadvaceti lety, s věkem déja vu ubývá. Potud statisticky zjištěná fakta.
Brněnský objev
Se samotnými pokusy o moderní vědecké vysvětlení tohoto fenoménu je to o něco složitější. Existuje na čtyřicet hypotéz: od bláznivých teorií o paralelních vesmírech, podle nichž je déja vu ozvěnou prožitků našeho „alternativního já z jiné dimenze“ až po teorii předpokládající, že jde o výsledek špatné spolupráce mezi pravou a levou mozkovou hemisférou, kdy jedna dostane informaci dříve než druhá. Pokud by skutečně docházelo k paralelnímu zpracování, tak by člověk v případě, že se jedna hemisféra z nějakých důvodů zpozdí, mohl dostat stejnou informaci nejdřív z jedné a následně z druhé hemisféry a díky tomu získat onen pocit již viděného.
Obrovským posunem v seriózním bádání byl nedávný objev týmu brněnských vědců ze Středoevropského technologického institutu (CEITEC) a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, který vedl profesor Milan Brázdil – ten se k výzkumu déja vu dostal přes své pacienty s epilepsií spánkového laloku. „Epileptici totiž prožívají poměrně často velmi specifické zážitky typu déja vu, které bezprostředně předcházejí rozvoji epileptického záchvatu. Některým z takových pacientů, u nichž často nelze záchvatům zabránit pomocí léků, se dá pomoci operativně,“ vysvětluje neurolog Brázdil. Konkrétně je možné chirurgicky odstranit část spánkového laloku, v níž záchvaty startují. Předtím je ovšem nezbytné najít přesně ložisko epilepsie v mozku. „To pak zjišťujeme i pomocí mozkových elektrod, kterými z diagnostických důvodů stimulujeme jednotlivé struktury spánkového laloku, včetně takzvaného hipokampu. A u řady pacientů se takovou stimulací dá opakovaně vyvolat i déja vu.“
Pomocí podobných pokusů se stimulací specifických částí mozku brněnští vědci zjistili, že místem, odkud déja vu pochází, je kromě hipokampu i přilehlý parahipokampální gyrus – mozkový závit, který je stejně jako hipokampus částí mozku odpovědnou za paměť, vytváření a vybavování vzpomínek. Je zajímavé, že je to právě hipokampus, kde – jako ve víceméně jediné části mozku – vznikají po celý náš život nové nervové buňky, tedy neurony. Brněnští vědci se proto zaměřili na tyto části mozku u 113 dobrovolníků a jejich mozky zkoumali pomocí magnetické rezonance. Ke zpracování údajů použili nejnovější typ takzvané morfometrie, která dokáže detailně porovnávat velikosti konkrétních struktur mozku.
„Zjistili jsme, že lidé, kteří zažívají déja vu, mají struktury v oblasti spánkového laloku, především hipokampus, statisticky významně menší než ti, kteří osobní zkušenost s déja vu nemají,“ říká profesor Brázdil, jehož tým přišel s následující hypotézou: v mozku, stejně jako v jakémkoli takto extrémně složitém systému, vznikají různé ruchy – chyby. Větší hipokampus a parahipokampální gyrus je zřejmě dokážou „odstínit“, zatímco ty menší to občas nezvládnou. Podle neurologů je tak déja vu nejspíš právě jen chybou, kterou mozek nestihne zkorigovat. A proč jsou u některých lidí tyto části mozku menší? Viníků může být více: dětská nemoc s velkými teplotami, stresy a traumata, genetické předpoklady.
Pátrání pokračuje
Carl Gustav Jung a další autoři mnohdy fantastických teorií o déja vu by se těmto novým informacím asi divili. Profesor Brázdil, zdá se, podal hmatatelný důkaz o mystickém déja vu coby poruše v mozku, nicméně ke svým výsledkům přistupuje s pokorou a pokračuje ve výzkumu. „Někdo naše objevy prezentoval jako definitivní rozkrytí záhady déja vu. Není to pravda. Je stále co objevovat. Jsme na začátku cesty. Odhalili jsme malý střípek a pátráme po dalších,“ říká. Otázek před jeho týmem zůstává mnoho. Například není vyřešena záhada, proč se tato zmenšená část mozku vyskytuje u lidí, kteří jsou podle výzkumů inteligentnější. Déja vu tak stále ještě všechna svá tajemství neodhalilo. Až jej třeba někdy zažijete, vzpomeňte si na to. I když mě tak napadá: nenapsal jsem tohle už někdy?
